Vánoce s Aviváží

Milí přátelé zelené a bílé,
Za několik málo dnů se sejdete se svými blízkými u slavnostně prostřeného štědrovečerního stolu, připijete si (jak jinak než aviváží) na zdraví, povečeříte a společně přejdete k nazdobenému vánočnímu stromečku. Posadíte se kolem a začnete rozbalovat dárky. Babička spráskne ruce a se slovy "že si děláte takovou škodu", začne nadšeně prozkoumávat obsah dárkového koše. Tatínek s nehranou radostí spokojeně přivoní k další vodě po holení, aby ji později přidal k těm pěti ostatním z předchozích let. Maminka se může štěstím zbláznit z kompletu luxusního spodního prádla, které čirou náhodou padne spíše tatínkově dvacetileté sekretářce, než unavené paní po dvou porodech. No a mladší sourozenec v Barošově dresu s parádními lyžáky na nohou už spokojeně sedí u počítače a spouští novou hru plnou napětí a krve.

Nikdo si v této sváteční atmosféře nevzpomene na malý kočovný národ, který kdysi křižoval rozbouřenou starověkou Evropou a Asií. Jen vy si možná potichu položíte otázku: "slavili Piperiti a Mentové Vánoce? A Jestli ano, jaké byly jejich Vánoční zvyky, jak jejich Vánoce vypadaly?" Abyste se už letos těmito otázkami nemuseli trápit, provedlo předsednictvo Aviváž Klubu krátký, zato velmi intenzivní výzkum.

A rozhodlo se, že pokud se zjistí, že oba zmiňované nárůdky Vánoce nebo něco podobného slavili, pak pro věrné členy klubu takovou oslavu uspořádá. A já vám teď mohu všem slavnostně oznámit, že Piperiti a Mentové Vánoce slavili!

Náš výzkum započal jednoho listopadového dne, kdy nám do avicentrály byl doručen balíček z Husejnovy univerzity v Bagdádu, se kterou stále udržujeme vědecký kontakt. Balíček obsahoval několik poničených svitků hustě popsaných piperitským písmem. Vzhledem k našim znalostem pipertištiny díky rozluštění Klozetské desky

jsme torza textů ze svitků zanedlouho rozluštili. Na prvních třech svitcích byla legenda o tajuplném Dědovi Poušťovi, který Piperity na Vánoce obdarovával. Z dalších svitků jsme se dozvěděli nemálo zajímavých informací o tom, jak běžní Piperité slavili svátky, které se v našich zeměpisných šířkách slaví jako Vánoce. Poslyšte nejprve legendu o příběhu Dědy Pouště.

Legenda

Není tajemstvím, že Piperité kromě Mentů využívali i jiné národy pro otrockou práci, jako je pasení velbloudů atd., mezi nimi i obyčejné lidi, jako jste vy. Právě v takovéto lidské rodině se narodilo dítě, jež vešlo do Piperitských dějin jako Děda Poušť. Jeho otrocké lidské jméno není známo.

Narodil se v lidské rodině uměleckého kováře, jenž patřil zámožnému piperitskému buržoazistovi. Po nečekaném výbuchu kovářského měchu se nastávající matka tolik lekla, že předčasně porodila přímo v kovárně. Otec jako porodní asistent zklamal a omdlel, unavená prvorodička si s dítětem nevěděla rady a odložila jej na okraj vyhasínající výhně. Ta bohužel ještě nebyla úplně studená a nebohému děťátku na prdelku vypálila doživotní znamení.

Prameny se shodují, že mladý Děda Poušť byl na zadnici poznamenán útvarem velmi připomínajícím listy a květ zralé máty peprné.

V kraji o něco více na západ od území Piperitů se v té době tradovalo, že přijde na svět mesiáš, proto byla všechna novorozeňata zvláště očekávána. Pověst o chlapečkovi s tajemným znamením na zadku se brzy rozkřikla. Do kovárny proto záhy po porodu přijeli tři cizinci na velbloudech, vybavení kadidlem, zlatem a myrhou. Otec Dědy Pouště měl na tyto cennosti zálusk, proto se snažil cizince opít levnou pálenkou z máty. Tři bohatýři

se však ukázali jako mistři nočních tahů a poté, co otec Dědy Pouště padl fet jako deka na podlahu kovárny, odebrali se k novorozenci. Zde shledali, že chlapeček s listem máty na prdelce není mesiáš a vratkým krokem se vypravili za hvězdou, jenž náhle jasně zasvítila na západní obloze. Legenda uvádí, že všichni vykřikovali: na Betlém, na Betlém!, jen Baltazar mumlal i něco o tom, že asi bude zvracet.

Poušťovo dětství je zahaleno rouškou tajemství. Má se za to, že pro svého piperitského majitele pásl stádo velbloudů na mátové louce, víceúčelová máta peprná totiž byla i tradičním krmivem piperitských velbloudů, což bylo i prokletím Dědy Pouště. Bylo zvykem, že děti otroků chodily bez šatů a hladoví velbloudi, kteří v jizvě na jeho zadnici viděli šťavnatou lahůdku ho systematicky napadali. Děda Poušť tím velmi trpěl, zejména proto, že velbloudy měl jinak velmi rád a dobře se o ně staral.

Když Děda Poušť povyrostl, začal pomáhat svému otci v kovárně. Jednoho dne ráno pomáhal otci s ozdobným kováním na jezdecké sedlo pro závodního velblouda. Sehnul se pro těžké kovářské kladivo zvané kunda. Při shýbání se mu smekla bederní rouška a poodhalilo se jeho znamení. Opodál stojící velbloud neváhal a s vidinou chutného sousta se mocně zakousl. V bolestném obranném reflexu se Děda Poušť po velbloudovi ohnal kundou, kterou zrovna třímal v rukou. Do hlavy zasažený velbloud se poroučel mrtev k zemi.

Děda Poušť svého zbrklého činu natolik litoval, že opustil stádo, rodinu i město a zahájil poustevnický život zasvěcený pečování o zbloudilé a zraněné velbloudy. Živil se kořenářstvím a mastičkářstvím. Jeho pastouška se záhy stala věhlasnou mezi Piperity, kteří zblízka i z daleka vodili svá zraněná zvířata, aby jim Děda Poušť pomohl.

Nejúčinnější balzám připravoval Děda Poušť z mátové pálenky, kterou ředil velbloudím mlékem.

Velbloudům tento přípravek nejen léčil zranění, ale co Děda Poušť nevěděl, také jim velmi chutnal. Jednou viděl piperitský statkář, který k Dědovi přivedl nemocné zvíře, jiné velbloudy, jak s chutí olizují své čerstvě ošetřené rány a když se Děda Poušť nedíval, tak dokonce upíjeli z nádoby s balzámem. Zvědavý pastevec ochutnal také a zjistil, jaký lahodný poklad zde Děda Poušť zbůhdarma patlá po velbloudech.

Tajemství o delikátní pochoutce se rozkřiklo ještě rychleji než léčitelské schopnosti Dědy Pouště a události nabírají na rychlém spádu. Piperité chtěli od Dědy Poutě odkoupit recept, ten však odmítl s tím, že jde pouze o lék pro velbloudy, který zvířatům poskytuje zdarma jako pokání za svůj dávný prohřešek.

Piperité viděli, že peníze nic nezmůžou a proto přistoupili k výhružkám. Děda Poušť jim pod nátlakem prozradil jednoduchý recept na přípravu. Piperité se ale báli, že by toto tajemství mohl šířit i mezi jiné národy a proto ho pod nejasnou záminkou upálili v hromadě velbloudího trusu.

Děda Poušť se později přirozeně stal pipeitským světcem a legendárním objevitelem aviváže a proto se jeho narozeniny začaly každoročně slavit. Děda Poušť podle mýtů každoročně několik dní před křesťanskými Vánocemi přijížděl se saněmi taženými velbloudem s deformovanou lebkou ke stavením Piperitů a za okno nebo dveře jim kladl suroviny potřebné k výrobě aviváže.

Výzkum piperitských zvyků

Na zbylých svitcích byly popsány piperitské sváteční zvyky. Vědeckoexperimentální tým Aviváž Klubu

se rozhodl kromě jejich vysvětlení je také otestovat v praxi. Pět nejzajímavějších vám nyní přiblížíme, možná, že se znovu ujmou jako součást běžných českých Vánoc.

Chození po žhavém velbloudím trusu

Tento zvyk připomíná mučednickou smrt Dědy Pouště v hromadě hořícího trusu. Piperité litovali činu svých předků, kteří nespravedlivě Dědu Pouště připravili o život takovým potupným a krutým způsobem. Na znamení kajícnosti bylo rozpáleno asi 67 kg velbloudího trusu na ploše cirka 0.5 krát 1.5 metru. Po žhavých výkalech musel přejít každý ženatý muž dvakrát až šestkrát (podle počtu svých žen) a svobodný muž od 14 let jedenkrát.

Jako velké štěstí se ukázalo, že všichni členové vědeckého týmu jsou svobodní, protože přejít žhavý trus jedenkrát je dostatečně masochistický čin, aby všechny nadobro odradil od svatby. Přestože jsme všichni předepsaný metr a půl zvládli, závěr testovací komise zní, že tento zvyk se pravděpodobně v České Republice neujme.

Lití zelené do velbloudího mléka

Vzhledem k tomu, že aviváž byla původně používána jako léčivý balzám, zatímco muži přecházeli po žhnoucích lejnech, ženy připravovaly speciální léčivou dávku. Otočily běžný postup a vlévaly peprmintový likér do mléka a ze vzniklých obrazců věštily budoucnost. Poté muži část nápoje vypili a v části si omyli popáleniny lehčích nebo těžších stupňů.

O co krutější je první zvyk, o to zajímavější je zvyk druhý. Ženy připravují aviváž pro své muže, kteří ji pak pijí, popřípadě si v ní máčejí údy. Zvyk byl komisí shledán nejen zdravotně nezávadným, ale i příjemným. Jenom věštění budoucnosti je zatím nevyhodnoceno, protože budoucnost ještě nenastala. Nicméně něco na tom věštění bude, protože se splnila Radkova předpověď, když po vypití asi půllitru aviváže na ex prohlásil, že se poblije.

Pískový půst za účelem spatření zlatého velblouda

Jak známo, po vraždě nevinného velblouda se Děda Poušť natolik kál, že několik týdnů žil o samotě uprostřed pouště a žral jenom písek. Toto jeho konání Piperité a Mentové napodobovali, avšak pouze jediný den. Ti, co vydrželi pojídat pouze písek, večer za odměnu měli spatřit zlatého velblouda.

Vzorky písku, které náš vědecký tým degustoval, neměly pravděpodobně patřičné halucinogenní účinky, nikdo z nás neviděl nic zlatého, natož potom velblouda. Navíc jediný Brťa dokázal spořádat více než jednu polévkovou lžíci písku. Nedoporučujeme.

Pouštění lodiček z kokosových ořechů po tekutém písku

Význam tohoto zvyku není jasně znám. Lodičky z kokosových ořechů Děda Poušť nikdy nepouštěl, jen blázen by si hrál na kraji tekutého písku. Předseda pro styk s veřejností (Brťa) text dokonce přeložil jako pouštění kokosových skořápek po stydkém pysku. Toto jednání je však Dědovi Poušťovi ještě vzdálenější, neboť je známo, že Děda Poušť žil v přísném celibátu. To se týká i velbloudů.

Lodičky jsme sice na písek vypustili, ale vůbec nás to nebavilo. Brťova varianta vyzkoušena nebyla z důvodu nedostatku stydkých pysků v předsednictvu Aviváž Klubu.

Potiskování zadnice mátovým ornamentem

Zvyk praktikovaný pouze v bohatších piperitských rodinách. Henou potřené listy máty si Piperité otiskovali na zadnice na památku slavné jizvy Dědy Pouště. Samotné tisknutí prováděl každý člen rodiny o samotě, posléze později večer si výsledky členové rodiny ukazovali a porovnávali je.

Tato nevinná zábava nakonec komisi uchvátila nejvíce. Někteří z dobrovolníků pro testy nakonec skončili potisknuti nejen na zadnici. Jde o neškodnou hru s vlastním tělem a barvami. Vědecký tým se shodl, že potiskávání sama sebe nejde tak dobře jako potiskávání někoho jiného. Zábava doporučena především pro mladé milenecké páry.

Předsednictvu Aviváž Klubu se podařilo zjistit, že legenda o Dědovi Poušťovi není pouhou fikcí. Podle utajeného zdroje Děda Poušť narozdíl od Santy Klause \(a Václava Klause :\)...\) doopravdy existuje a doopravdy dárky roznáší. Byl náhodou objeven zastaralou špionážní družicí doposud kroužící na orbitu. Aviváž Klub se s výbavou a podporou slavného britského dokumentárního kanálu vypravil najít místo pobytu Dědy Pouště a zmapovat jeho letošní cestu s dárky. Výsledky této expedice vám nyní přiblíží premiéra dokumentárního filmu, který za několik měsíců poběží i v kabelovém vysílání.

Cesta Dědy Pouště /video 9:54/

Cesta Dědy Pouště (Film o filmu) /video 14:30/